ZNOUZECTNOST – Jsme pankáči. Mimo jiné

Plzeňská ZNOUZECTNOST je na naší scéně bez nejmenším pochyb již dlouhá léta pojem, byť to tak z některých úhlů pohledu nemusí vypadat, jak se ostatně níže také dočtete. Před nedávnem vydala po dlouhých šesti létech nahrávací pauzy své již čtrnácté řadové album, které v mnohých soukromých žebříčcích (včetně toho mého) zamířilo do nejvyšších pater oblíbenosti, což byl jasný signál k vyslání výzvědné sondy do jejího epicentra. Rozhovorovým partnerem mi byl především baskytarista a zpěvák Oldřich „Golda“ Neumann, jemuž aktivně sekundoval Petr „Déma“ Škabrada. A protože výsledné povídání bylo nakonec mnohem delší, než jsem původně očekával, přinášíme vám ho rovnou ve dvou částech.

Kolikáté řadové album ZNOUZECTNOSTi vlastně je „Beat Simplicitas“? Přiznám se, že vzhledem k (mým) nejasnostem o tom, za co je považována nahrávka jako třeba „Obludný Neználek“, zda za demo nebo klasické album, si tím nejsem vůbec jistý…

Golda: Dá se říct, že znouzí čtrnáctá. Ono slovo „demo“, zasazené do předsametových souvislostí, má úplně jiný význam, než dnes. Mohlo by se spíš říkat třeba „domo“, protože nahrávky často vznikaly doma, na koleně. Což ale neznamenalo, že by vznikalo něco podřadného – hodně jich funguje dodnes, byť zvuk je samozřejmě často velmi undergroundový. Stačí vzpomenout třeba „manželskou“ desku „Jižák“, natočenou v primitivních podmínkách, v kuchyni na asi jen dva kotoučáky. PC jako dnes neexistovaly, muselo se hodně experimentovat jak s nahráváním, tak se zvuky, a s minimem prostředků pak vznikaly takovéto věci. Zrovna „Jižák“ hodně předběhl dobu a dodnes je respektován lidmi z hiphopové a rapové scény. A asi je i dodnes zajímavější, než většina novějších žánrových desek z podobného šuplete. Jak textově, tak náladou.

Tenkrát prakticky neexistovala možnost vydávat desky mimo okruh zavedených a režimem „schválených“ kapel. A žánrů. Tak se točily „domáče“. Domácí desky. Pokud člověk chtěl hrát cokoliv, co se nějak vymykalo, k oficiálnímu vydávání desek si přibouchl dveře. A i ty zavedené kapely si musely dávat pozor, co a o čem. Ale o tom už psalo a mluvilo spousty povolanějších.

Co se týká nás – když jsme začínali, spíš jsme byli parta kluků, co si hraje na to, že jsou kapela. Nikdo ani neuměl vzít nástroj pořádně do ruky, byla v tom hlavně touha si hrát a něco dělat po svém, třeba v primitivních podmínkách, ale po svém. Myslím, že jsme ani pořádně nevěděli, co chceme dělat – spíš jsme věděli, co nechceme dělat. A tím to bylo dané. A asi to tak dodnes trochu je, byť samozřejmě v daleko menší míře, než tenkrát. Ale je. A na druhou stranu, když si děti hrajou, je to často víc na krev a doopravdy, než když něco dělají dospělí. Když si děti hrajou v lese na partyzány, tak to může být do úplného vysílení a na krev opravdickou. Když už ti ten klacek nestřílí, tak s ním alespoň můžeš někoho praštit. O důsledcích v tu chvíli nepřemýšlí nikdo.

ZNOUZECTNOST

Tudíž když jsme nahrávali ty první písničky, pro nás to bylo „doopravdy“ nejvíc, jak jen je možné. Se všemi těmi věcmi kolem. Někde jsme tenkrát četli, že ve studiích bývají okna s dvěma skly, kvůli zvuku, tak jsme ve zkušebně probourali zeď mezi místnostmi a udělali malé okénko, samozřejmě se dvěma skly. A podobný věci. Spousta drátů, zesíky z třetí ruky, bazarový nástroje a mikrofony, plata od vajec na zdech… klasika. Dokonce si pamatuju takovou frajeřinku, že jsme jednou od někoho dostali tu stříbrnou kovovou desku, co se s ní lisujou singly, vyrobili jsme podložku potaženou sametem s destičkou, kde bylo napsáno něco v duchu, že je to platinová deska za tisíce desek, co podobným kapelám nikdy nevyšly a nevyjdou, a na nějaké akci jsme si ji tenkrát slavnostně předali.

No a skládali jsme písničky. Když něco neumíš, ať už je to hudební teorie nebo pořádně hrát na nějaký nástroj a chceš výsledek, tak si najdeš jiný způsob a k tomu výsledku se nějak dopinožíš. Nakonec to pak může vypadat všelijak, ale pokud nejdeš cestou naprostých nesmyslů, ujetostí a alternativy pro alternativu, i tenhle přístup může přinést zajímavý a použitelný výsledek. A protože jsme v sobě všichni měli a dodnes máme zakódovaný respekt ke klasickému písničkovému tvaru, hodně i toho úplně nejstaršího materiálu přežilo dodnes. Takže touhle optikou nahlíženo – „Beat Simplicitas“ je čtrnáctá deska.

A jak se cítí autoři čtrnácti řadových alb na české rockové scéně a co to pro ně znamená?

Golda: Hehe. To je zvláštní otázka. Asi nic. Pokud mluvím za sebe, vůbec by mě nenapadlo, že kvůli kusu práce ať už na deseti nebo čtrnácti deskách, bychom se měli se cítil nějak… hm… mimořádně. Rád bych asi jen jednu věc – kdyby některá z našich písniček zlidověla natolik, že by si ji lidi běžně hráli u táboráků spolu s písničkami třeba od Kryla, Nováka a tak… s „Hvězdou na vrbě“, „Domem u vycházejícího slunce“ a s takovejhlema věcma. To by pak pro mne něco znamenalo, to je vlastně největší zpětná vazba a pocta, jaké se ti může dostat, ale jinak mi ta otázka přijde hodně úsměvná.

Tak jinak – máte tedy pocit, že odezvy na vaší tvorbu jsou tomu adekvátní?

Golda: Nevím, jestli myslíš ze strany hudebních publicistů nebo posluchačů, ale vzhledem k tomu, jak fungujeme, a k tomu, že se z podobné muziky stává čím dál tím menšinovější záležitost, nejspíš ano. Každopádně si taky trochu samožersky myslím, že jsme českou hudební „nevětšinovou“ scénu taky v něčem ovlivnili, a že nebýt nás, některé kapely by buď vůbec nevznikly, nebo by se asi vyvíjely trochu jinak.

Déma: Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel… ovšem jest pravdou, že někteří kritici – jako třeba Jiří Černý – se stále tváří, jako by naši kapelu vůbec neznali, přitom je evidentní, že nás znát musí (:-)), což je přinejmenším podivné. Zřejmě nezapadáme do jakéhosi „univerzálního domečku“, kde jsou shromážděni ti ostatní. Ne, že bych se tím nějak trápil, popravdě je mi to volné stejně jako Jiří Černý, je mi jen trochu líto, že nás on a jiní tak zazdívají, neb si myslím – také samožersky – že jsme nějakou tu stopu určitě zanechali, a nejenom my. Jde o mnoho podobných skupin, které takhle nikdy nevystoupí ze svého stínu, ač jsou skvělé. A třeba je to tak dobře, myslím, že naši fanoušci i fanoušci dalších podobných skupin jsou daleko „hodnotnější“ než stádo masmediálně ovlivněných kancelářských mamin a tatíků z kamionů, kteří hledají „jen“ zábavu a zvukovou kulisu. Proto jsem za tento status quo rád a našich příznivců si velice vážím.

ZNOUZECTNOST

Kdo všechno vlastně tvoří vaše fanoušky a kdo všechno byste chtěli, aby je tvořil?

Déma: Lustigova Dita Saxová vždycky říkala: „Život není to, co chceme, ale to, co máme!“

Golda: Myslím, že hodně lidí, co nás poslouchá, se něčím trochu vymyká z běžného modelu, co chodí na koncerty. Že si v nás našli něco víc, než jen standardní rokenrolovou nebo punkovou kapelu. Že jim dáváme něco těžko popsatelného, co zas tak každá kapela nemá. Ale to se špatně vysvětluje a asi by to byla otázka spíš na někoho z nich. Poslední dobou se i něco změnilo, místy začalo chodit víc lidí a kupodivu i starších ročníků – co na nás třeba vyrostli, pak se jim narodily děti, začali makat a tím přestali chodit na muziku. Běžný každodenní starosti tě často semelou natolik, že na tohle nemáš ani čas, ani chuť – a teď už to mají třeba volnější a zase si začínají trochu užívat, nebo vzpomínat na mládí… nevím.

Ale koncerty bývají super. Často bývají lepší, než v dobách naší „největší slávy“. A někdy i ten pokec s lidma po koncertě bývá moc hezkej. Takže já jsem taky rád, že je to tak, jak to je. Zažili jsme natřískané kluby po střechu, protože jsme jeden čas bývali „in“, podobně jako třeba teď kluci z Fixy, ale často to bylo naprd a někdy jsi měl i pocit, že o tu muziku a písničky vlastně spoustě lidí vůbec nejde. Že šli jakoby na párty. Teď je to prostě jiný. Mám pocit, že teď i víc naslouchají a vnímají. A je to fajn.

Sledujete třeba, zda se ZNOUZECTNOST umisťuje v nejrůznějších tuzemských soutěžích o hudební ceny typu Slavík, Anděl, Apollo či Břitva?

Déma: Z anket znám jen ty první dvě… ty ostatní jsem nikdy nezaregistroval. Bývaly časy, kdy jsme si mysleli, že to něčemu pomůže, a tak jsme fanoušky požádali, aby zkusili hlasovat, abychom se přesvědčili, zda to má vůbec nějaký dopad, tedy na kapely našeho ranku. Byl to od nás spíš takový akt zvědavosti. Nu a dopadlo to přesně tak, jak jsme si mysleli – nula od nuly pojde. Dnes už je to v podstatě každému jedno… vyhrát můžeš stokrát, ale když tě hudební redaktor nenasadí do rádia s alespoň nějakou rozumnou frekvencí, což obnáší řadu ústupků a trpělivé docházení na místa, kde jsi hodně vidět a slyšet, je jakékoliv vítězství v těchto anketách na kočku.

Golda: Taky zjištění, že často stačí minimum hlasů pro to, aby ses umístil na nějakém zajímavém místě, a že lidí, co hlasují v podobných anketách je vlastně minimum, ať už se pak ty ankety a soutěže tváří jakkoliv naleštěně, nabubřele nebo zasvěceně, bylo celkem smutný. Ne pro nás, ale tak, z principu. Že je to taková ušmudlaná hra, celá často i o tom, jak máš zmáklé lidi a „přátele“ třeba na ksichtoknize a na koncertech, jak je dokážeš zmobilizovat, vyhecovat a zmanipulovat. Že je to spíš o PR – o skutečné popularitě to nevypovídá vlastně nic.

Mimochodem – Zlatá deska se dneska dává asi za 7.500 kusů nosičů – v zemi s deseti miliony lidmi je to směšné číslo. Tu cenu to naprosto degradovalo. U DVD asi za 3.000? Už si to nepamatuju, to číslo nám jednou říkal „mňágoš“ Petr Fiala a bylo to smutný… Na první místo žebříčků prodejnosti desek ti v některých měsících stačí pár desítek kusů, někdy ani to ne, takže se ta čísla samozřejmě skoro vůbec neuveřejňujou. Vypovídací hodnota žádná. Jde jen o to, co z toho všeho rychle nezasmrádne a můžeš to pak poslouchat i po letech. Ankety, prodejnost, ocenění. To je všechno jen pár řádek v nějakém článku, nebo mediální mejdan za účasti celebrit. Ale kapela, písničky nebo deska, co má trvalejší hodnotu, co bude fungovat třeba i za deset, dvacet let – to je pro mne to zajímavý. I když dnešní trend je už nejspíš z větší části jiný. A k té trvalejší hodnotě ti žádná cena nepomůže. Ke krátkodobému zviditelnění ano, ale pak je otázka co dál.

ZNOUZECTNOST

Kolega, který psal recenzi na „Beat Simplicitas“ na Metalopoli, tvrdí, že jde jednoznačně o nejtvrdší desku ve vaší historii, co vy na to?

Golda: Asi je to věc pocitu. My samozřejmě nejsme formou „tvrdá“ kapela. Ta deska je syrovější a „tvrdší“ trochu pojetím, to už je dané tím, že jsme ji točili poprvé jen ve třech, bez dalších hostů a zásadních nástrojů, a moc jsme se s tím nemazali. Ale asi jde i o to, že obsahově, textově, je vlastně dost smutná. Podobně jako u těch našich ultrastarých nahrávek. Nedávno mi jeden člověk někde říkal, že mu přijde jako naše nejdospělejší. To mi přijde zajímavý. Možná je to nejvýstižnější názor. Samozřejmě jsme to furt my – zůstala tam nadsázka, škleb i nesmysly, co nás dělají tím, co jsme, ale ta kombinace garážového zvuku a smutku mezi řádky může třeba na někoho působit tak, že jim to přijde tvrdší, než dřív. Byť jsou to třeba podprahové věci.

Vnímáte vůbec jako autoři hudby ZNOUZECTNOSTi, jak moc „tvrdá“ vaše hudba je, případně tomu přizpůsobujete skladatelský proces? Nebo mu jednoduše necháváte volný průběh?

Déma: Hmmm… těžká písemka! Víš, otázka tvrdosti zůstává skryta v každém z nás. To, co je pro jednoho mana nebeská, relax relaxů, může být pro druhého nesnesitelný hluk. Je Kryl tvrdší než Nohavica? Nemyslím si, že bychom byli nějak zvlášť tvrdou kapelou, že by ta naše nová deska byla tvrdší než ty ostatní… u nás je to spíše otázka studia, míchačky, pocitu z ní, z písniček. Vzhledem k tomu, že jeden z nás je cítěním křesťanský folkař, druhý alternativec a třetí hardcore punker, ta možnost natočit něco echt tvrdého je takřka mizivá. To bychom museli začít hrát každý jinak a hlavně spolu (:-)).

Golda: My točíme vždycky, když se nám průběžně nastřádá dost materiálu. Teď to třeba trvalo šest let. Respektive asi čtyři – pak jsme ty věci z větší části otloukali na koncertech. Jestli jsou písničky takový nebo makový, je věc náhody. Nikdy jsme neuměli přístup, že si kapela řekne – potřebujeme vydat desku, zavře se někde na chalupě, za pár dní si to připraví a jde se točit. Texty si dopisují ve studiu, finální tvar dopilují taky tam. Asi by se mi i líbilo to někdy zkusit udělat takhle, ale jak říká Déma – nejsme na to ti správní lidé, takže i ten výsledný „tvar“ je vlastně taky věc náhody. Říct si třeba, uděláme cíleně tvrdou desku, to neumíme a ani není důvod.

Na české Wikipedii se píše, že „ZNOUZECTNOST je kapela s punkovou pověstí a schopností napsat popovou písničku i folkovou baladu“. Je to tak? Cítili jste se či se cítíte jako punkeři? Pochopitelně mám v tomto případě na mysli nejen hudební, ale i životní styl…

Déma: Já tedy, co se života týče, rozhodně punker jsem. Druhý největší je Caine, ale u něho se spíše jedná o jakousi podivnou formu anarchie. A Golda se moc životem strhnout nenechává, což je někdy na škodu. Když se na to mrknu zpětně, tak jasně, že ten prvotní signál vyšel od anglických punkových kapel typu SEX PISTOLS, THE CLASH, THE DAMNED, THE STRANGLERS atd. A byl to pozvolný vývoj. Velice dobře si pamatuji, jak Caine tyhle skupiny nesnášel, byvše kovaným QUEEN synkem. Ale naštěstí mu došlo, že síla není jen v nabubřelosti, ale právě v té jednoduchosti, která je tak průzračná a určující. Nevím, jak dlouho trvalo Goldovi, než k nám „pronikl“, odkojen LED ZEPPELIN, a mohli jsme se tak vydat na tuto nejednoduchou cestu.

A jak vidno, máme prý punkovou pověst. Tohle si třeba já nemyslím, punkerům jsme asi spíše pro smích. Nicméně v posledních letech nás kupodivu začali respektovat, čehož dokladem jsou bezkelímková vystoupení na echt punkových festivalech. A co se týče těch balad… ano… bez balady není skupina, jak pravil Petr Janda. Každý, i ten nejtemnější rocker stejně jednou napíše baladu, jsme přece jen lidé a svět je veliké divadlo, nemyslíš?(:-))

ZNOUZECTNOST

Golda: Já mám se zaškatulkováním do punku trochu problém, protože šuplík je to dneska na jednu stranu hrozně hlubokej a širokej v tom, kdo všechno o sobě prohlašuje, že je anebo hraje punk, a na druhou stranu v něčem až moc svazující, pokud jde o to, co a jak hrát. Ta naše spřízněnost a kořeny, co se týká muziky, tam samozřejmě jsou, koneckonců inspirace pro vznik kapely byly i punkový kapely ze sedmdesátejch let, co mohl člověk tenkrát vidět v německý televizi. Ale zrovna tak máme styčný plochy s undergroundem, bigbítem a koneckonců i folkem, byť zabaleným do jinýho papíru. U českýho punku mne moc nebaví taková ta všudypřítomná stylová uniformita. Když si vezmeš kapely ze začátku punku, tak to bylo hrozně pestrý – SEX PISTOLS, THE CLASH, THE STRANGLERS, THE VIBRATORS, THE DAMNED, TOY DOLLS, RAMONES… pokud vezmeš jen ty nejznámější. Všechno to byl punk a přitom každá ta kapela byla originální a hrála něco úplně jiného. Kapely nebyly zaměnitelný.

To už dávno neplatí. Pokud dnes pominu rádiový nebo už spíš klipový „poppunk“, přijde mi, že většinou je český model napasovaný spíš na neopunk kapel jako THE EXPLOITED. Že se vytrácí melodičnost a originalita. Což je škoda. A co se týká mimohudebních věcí, aby nedošlo k omylu – máme mezi punkáči hodně dobrých kamarádů a známých napříč generacemi, za ty roky se to nastřádá a nemám vůbec nic proti punku jako takovému, ale taky jsem zažil punkáče, co v noci cestou domů z rokáče prohazovali popelnice výlohou a hrozně se u toho radovali, že tohle je ten správnej punk a anarchie. Jasně – extrém, ale extrémy jsou bohužel nejvíc vidět a nejde to jen tak smést ze stolu, protože jsou jako špička ledovce věcí, jako je vykrádání stanů na festivalech, házení kelímků s pivem na koncertech a v horším případě rovnou skleněných půllitrů – to není zas až tak neobvyklý. Přijde mi, že tohle třeba u těch okrajových odnoží metalu nebo hardcore není buď vůbec, nebo jen v minimální míře. Že punk jako takový prostě přitahuje dost problémových lidí v tom horším slova smyslu. A s tím je pak těžký se ztotožnit.

To samé ti řeknou třeba i lidi z NVÚ nebo SPS, u kterých bys těžko mohl předpokládat nějakou zaujatost, protože jsou české punkové ikony, ale sere je to taky. Nemluvě o tom, že mi vadí i takový to drsný pogo, když na koncertě okolo sebe někdo naprosto bez rozmyslu kope a mlátí i v případě, že publikum je smíšený – že to není echt punkovej koncert, a že o to fakt nikdo nestojí. Jde to i jinak. Echt punkovej koncert je něco jinýho, tam to má jiný zákonitosti.

Ale pokud jsou třeba v klubu z velký části lidi z „nepunkový obce“, co někdy kvůli hodně malý partě musí vyklidit pole a počkat, až se kluci vyblbnou, protože jinak je to o hubu – to mi přijde neomalený a bezohledný. Ale je to punk, tak co, že jo. Tohle mě nebere a je mi to hodně proti srsti. Budu se opakovat, ale dneska, když přijde řeč na to co je a není punk, ti o tom skoro každý řekne něco jiného, často jsou to diametrálně odlišné názory a hodně lidí se v tom řešení vyloženě vyžívá a občas i prudí. Když jsme začínali, tohle nebylo, máničky, punkáči, androši, bylo to jedno. Lidi asi i díky tomu „společnému nepříteli“ jeli víc na stejné vlně, víc se respektovali a byli k sobě ohleduplnější, a i když se samozřejmě na akcích taky chlastalo, chlast nebyl priorita. Dneska často běžná věc. Jde se zachlastat a k tomu hraje nějaká kapela. Často žádná jízda s kapelou na společné vlně, vnímání nějakého obsahu mimo jednoduchá hesla a juchání. No a po revoluci se to zvolna rozklížilo a začalo se až moc škatulkovat a lidi začali ztrácet tu společnou řeč.

Takže, co mě se týká, myslím si, že to podstatné je, že se kdysi s příchodem punku do toho „dospělého“ světa vrátilo zase trochu naivity, nadsázky a hlavně vnitřní touha po svobodě a po tom, dělat si věci po svém nejvíc, jak je to jen v tom nesvobodně svobodném světě možné. Podobně jako to bylo kdysi u beatníků a hipíků. Sice to bylo zabalené do nihilismu a cynismu, ale myslím, že pod povrchem stejné. A samozřejmě se s punkem vrátil i ten poctivý rokenrol na dřeň. Kolik toho doopravdy zbylo dodnes, je otázka. No a je pravda, že se většinou moc strhnout nenechávám, to je věc povahy, ale v duchu tohohle přístupu jsem pankáč taky. Mimo jiné.